Moravský ornitologický spolek | Dálný Východ a Bajkal

Dálný Východ a Bajkal - birdwatcherský report

Část první – Dálný Východ

Fauna Dálného Východu spadá do oblasti označované jako východní Palearkt a oproti klasickému západnímu Palearktu, který končí zhruba na úrovni Uralu, má některé unikátní vlastnosti. V její asi nejzajímavější části, ruském Primorském kraji se na stejném území potkávají druhy typické severské (sibiřské) a orientální tropické druhy. Na stejném území se tak vedle sebe vyskytují např. vlk (Canis lupus) a dhoul (Cuon alpinus), rys ostrovid (Lynx lynx) a levhart (Panthera pardus orientalis) nebo sobol (Martes zibellina) a pralesní „kuna“ charza žlutohrdlá (Martes flavigula), medvěd hnědý (Ursus arctos) a medvěd ušatý (Ursus thibetanus). Podobných příkladů existují desítky. Na území Primorského kraje je pak podstatně větší diverzita ptačích a hmyzích druhů, než jaká je v jižní Evropě. Klima vnitrozemské části Sibiře je kontinentální a v praxi to znamená, že je tady nejenom v zimě neuvěřitelný mráz, ale stejně tak i v létě ohromné vedro. A vysoká vlhkost znamená, že 30 °C na Sibiři je ekvivalentem tak 40 °C někde ve Středomoří. Primorskij kraj je oproti tomu o něco přijatelnější, díky oceánskému klimatu a nízké vlhkosti, i když i tam teploty v létě běžně překračuji třicet stupňů a v zimě běžně padají pod -25.

První krátkou zastávkou byla Moskva a o fauně se toho moc sepisovat nedá. Ne že by nebyla zajímavá (přímo kousek za městem je NP Losiny ostrov, kde se vyskytují i losi, i když nejde o žádnou divočinu – protože který jiný národní park je obehnaný plotem a v některé dny se zamyká?), ale měli jsme omezený čas a prošli jsme spíš různé památky. Jediné co stojí za zmínku je, že druhým nejběžnějším moskevským vrubozobým ptákem byla kupodivu husice rezavá (Tadorna ferruginea), která samozřejmě v Moskvě rozhodně není původní a chová se tam jako parkový pták. Hejno asi 20 ptáků jsme například viděli na vodní ploše nedaleko moskevské věže Ostankino, další polokrotké kusy se daly vidět v místních parcích.

Cesta transsibiřskou magistrálou je sice nezapomenutelný zážitek, ale kdo si od toho moc slibuje, bude nejspíš v úseku Moskva-Bajkal (4 dny z celkových 7) dost zklamaný. Krajina je zajímavá, ale strašně uniformní, v pruhu 10 metrů od tratě je průsek a na obě strany se rozkládají souvislé březové lesy. Takže břízy, břízy, břízy, břízy ... a nic zajímavého k vidění. Vlak zastavuje v průměru asi 10x-15x za den i v hodně malých městečkách, to je příležitost kdy všichni vystoupí, protáhnou se a třeba nakoupí nějaké jídlo od místních „babušek“. A je toho hodně ke zkoušení – nejenom vaření raci, pirožky, a různá teplá jídla, ale i zmrzlina, která je v Rusku naprosto fantastická (hlavně kornoutová) a ta naše nebo německá se s ní vůbec nedá srovnávat. Ale na pozorování opravdu slabé – za 4 dny cesty v tomhle úseku jsem neviděl nic, co by stálo za řeč a ne zpáteční cestě k večeru lišku obecnou (Vulpes vulpes).

U Bajkalu začínají stepi a krajina je opravdu hodně zajímavá. I když vlak nejede rychle, je určování většiny druhů za jízdy dost těžké a jen pár výjimek se dá určit celkem bezpečně. Na promáčených lokalitách to byly husice rezavé (Tadorna ferruginea), tentokrát ve svém přirozeném areálu, jinak třeba z Evropy známé volavky bílé (Egretta alba) a popelavé (Ardea cinerea). Na zpátečním cestě pak straky modré (Cyanopica cyana), druh s velice zvláštním areálem, jehož jedna část leží na Dálném Východě, pak je několikatisícová mezera a následuje endemický výskyt na jihu Pyrenejského poloostrova v Evropě. Kromě toho několik druhů, u kterých si nejsem 100% jistý určením, mj. nejspíš motáci východní (Circus spinoletus) a na zpáteční cestě kromě jeřábů popelavých i další druh, u kterých si nejsem úplně jistý jestli šlo o jeřáby panenské (Grus virgo – tak na 90%) nebo o jeřáby bělošíjí (Grus vipio), pozorované znaky na dálku nevylučovaly ani jeden z těchto druhů + oba se v době tahu u Bajkalu běžně vyskytují.

První krátkou zastávkou na Dálném Východě byl Chabarovsk, což je centrum ruského Přímoří a měl jsem tam první možnost vidět jeden z typických místní složek fauny – velké modrozelené otakárky druhu Papilio maackii. Chabarovsk je správní středisko 1/3 Ruska, ale město to moc zajímavé není – během čekání na další vlak stál za zmínku jenom nákup v místním obchodě (skoro všechno jídlo s prošlou záruční dobou) + ne moc rafinovaný pokus místních kriminálníků připravit nás o peněženku a telefon, který jsme odrazili.

První opravdu zajímavou zastávkou a výpravou měl být výlet k jezeru Hanka (Chanka) na rusko-čínském pomezí. Cesta vedla z města Spassk-Dalnyj otevřenou zemědělsko-stepní krajinou absolutně bez jakýchkoliv stromů, kromě těch několika co rostly spolu s roztroušenými keři u cesty. Prvním typicky sibiřským druhem byl bramborníček sibiřský (Saxicola maura), který je ovšem velkou části ornitologů považovaný jen za sibiřský poddruh bramborníčka černohlavého (S. torquata maura). Po cestě jsem jich viděl několik. Plánovali jsme pěšky dojít do vesnice Gavaron a pak pokračovat k jezeru, ale podcenili jsme mapu bez měřítka a z 8 kilometrů bylo nakonec kolem 20, takže jsme v Gavaronu už skončili. Fantastické bylo pozorování samce motáka černobílého (Circus melanoleucos), což už je typicky orientální druh, který sem zasahuje z jihu + velmi zajímavě vybarvené zvíře (klasický moták, ale kontrastně černo-bílý, jako třeba straka). Pak se na drátech elektrického vedení ukázal velký druh ťuhýka, ale než jsem stačil pořádně nalistovat příručku, abych zjistil, jestli je to klasický ťuhýk šedý (Lanius excubitor), nebo v těchto místech pravděpodobnější ťuhýk klínoocasý (Lanius sphenocercus), byl bohužel pryč. Podobný „úspěch“ jsem měl krátce na to s kukačkou, ale v této oblasti jsou přinejmenším 4 druhy a některé velmi obtížně rozlišitelné, takže by mi v jejím případě nejspíš ani příručka nepomohla. Dalším bezpečně pozorovaným „novým“ druhem tak byla hrdlička východní (Streptopelia orientalis), kterých jsem měl možnost vidět pár v Gavaronu v stromovém porostu u místní zoo. Ta „zoo“ je spíš útulek pro typické druhy místní sibiřské fauny a kromě velkého výběhu s tygry ussurijskými se tam dá vidět třeba medvěd ušatý, charzy žlutohrdlé, kočka krátkouchá nebo psík mývalovitý. Ve vesnici jsme i rozbili stan, v místě, kde se usadili ostříži lesní (Falco subbuteo), kteří nám pravidelně přeletovali nad hlavou.

Bohužel jsme ale z různých důvodů k jezeru Chanka nedošli a vrátili jsme se autobusem do Spassku a pokračovali dalším do Vladivostoku. Ve Vladivostoku jsme se dlouho nezdrželi a přes Nachodku pokračovali do Preobrazenie, kde jsme zůstali 2 dny u moře. Fauna téhle části Primorska byla docela omezená, ale v křovinách jsem několikrát pozoroval ťuhýka hnědého (Lanius cristatus), u moře dominovali racci japonští (Larus crassirostris), což je endemický druh Dálného Východu se zajímavým černo-červeným zobákem a v místech bez vegetace pobíhali konipasi bílí (místní poddruh Motacilla alba leucopsis, s mnohem větším poměrem černé barvy než jaký známe u našich konipasů). A všude bylo hodně otakárků Papilio maackii, solidní fotky se mi ale podařilo udělat až skoro před odjezdem, protože je to neuvěřitelně plachý motýl.

Další trasa vedla autobusem do Laza, které leží na okraji ohromného Lazovského Zapovedniku, obrovské téměř nepřístupné chráněné oblasti s typickou jiho-primorskou listnatou tajgou, což je džungle listnatých stromů a neuvěřitelného podrostu, v létě velice špatně prostupná. Tahle obří chráněná oblast poskytuje útočiště medvědů hnědým i himalájským, kabarům pižmovým, rosomákům, jelenům sika a desítkám dalších druhů, ale hlavně majestátním tygrům ussurijským. Bohužel navštívit Zapovednik nebylo možné bez předchozí domluvy, ale okolní krajina byla téměř stejná a do Zapovednku nespadala. Městečko Lazo je v podstatě ostrůvek civilizace uprostřed souvislých rozlehlých lesů, spojené se světem jenom několika cestami. V samotném Lazu jsme tábořili u řeky a první zajímavá pozorování byly jiřičky asijské (Dolichon dasypus), které v této oblasti nahrazují jiřičky obecné a vrána hrubozobá (Corvus macrorhynchos). Další den jsme podnikli asi 30-kilometrový výlet autobusem a vyrazili jsme listnatou tajgou k vodopádům a cesta to byla opravdu nádherná, největší štěstí jsme ale měli na různé druhy motýlů a bezobratlých, zatímco všechny druhy savců se nám s úspěchem vyhýbali a až na výjimky to platilo i pro ptáky. Pozorovat jakýkoliv druh většího savce je v létě skoro nemožné, zatímco v zimě, kdy opadají listy se dá se štěstím pozorovat třeba i ussurijský tygr. U Laza jsem narazil ještě na mladé skokany Dybowského (Rana dybowskii), jeden z několika místních druhů obojživelníků, který připomíná naše skokany štíhlé. Asi nejzajímavější bylo pozorování hejna těžko zařaditelných ptáků, kteří se úplně vymykali všemu, co se v okolí mohlo vyskytovat. Černé zbarvení + špačkovitý vzhled + částečně bílá barva na křídlech + evidentně hromadný způsob života ukazoval nejspíš na nějaký druh majny, které by ale v této části Ruska a ještě mnoha set kilometrů na jih správně neměly co dělat. Nepodařilo se mi určit ani mladé lejsky rodu Ficedula, kdy připadaly v úvahu dva podobné druhy a než jsem stačil porovnat klíčové znaky, tak zmizeli. Z hadů, před kterými nás v sídle Zapovedniku varovali, jsme nakonec viděli jen ohromnou a bohužel přejetou užovku amurskou (Elaphe schrenckii), dlouhou kolem metru a půl.

Cesta zpátky nás nasměřovala znovu do Vladivostoku, kde jsme tentokrát strávili trochu víc času. Kromě racků japonských (Larus crassirostris), kteří jsou v létě kromě racka chechtavého jediným místním druhem racka jsem viděl i rorýse východní (Apus pacificus) – ani tenhle druh nemá vůbec problémy se synantropizací a od našich rorýsů se liší kontrastním bílým zbarvením kostřece. Z Vladivostoku jsme trochu netradičně vyrazili lodí přes ohromný mořský záliv do Slavjanky a potom autobusem do Alexandrovky, naším cílem byl Dalněvostočnyj morskij zapovednik. Pozorovaná fauna byla asi nejzajímavější i díky částečně otevřenému a částečně lesnímu terénu. Postupně jsem viděl další hrdličky východní (Streptopelia orientalis), rehka mongolského (Phoenicurus auroreus), místní poddruh koňadry (Parus major minor), opět někdy udávaný jako samostatný druh (Parus minor). Nejzajímavější byli rozhodně dlasci škraboškoví (Eophona personata) – nádherně vybarvený východoasijský druh dlaska – na drátech elektrického vedení, pak dospělý skokan Dybowského (Rana dybowskii), který pískal jako nějaké malé ptáče, užovka stepní (Elaphe dione), na kterou jsem u potoka skoro šlápnul v sandálech a která imitovala jedovatého hada tak zdařile, že jsem si ještě i po návratu myslel, že šlo o jedovatého ploskolebce (podobné zbarvení + roztáhla šupiny, podnikala krátké výpady hlavou a hlavně chřestila koncem ocasu!) a pak samozřejmě burunduk (Tamias sibiricus), nádherný druh zemní veverky, příbuzný s americkými čipmanky (stejný rod Tamias). Asi bych měl ještě zmínit skokana černoskvrnného (Pelophylax nigromaculatus), který je jediným východoasijským „zeleným skokanem“.

Dalněvostočnyj morskoj Zapovednik byl asi nejkrásnějším místem jaké jsem kdy viděl, a které bych čekal spíš někde v Karibiku, než v Rusku. Nádherné mořské útesy, azurově modrá voda s teplotou přes 27 stupňů a vynikající koupání. Ovšem legrace nás trochu přešla, když jsme málem platili pokutu za neoprávněný vstup do Zapovedniku a zachránily to jenom vizitky lidí z Lazovkého Zapovedniku. Mořská fauna a flóra skalních útesů byly velice zajímavé, i když z ptáků byli k vidění „jen“ pisíci obecní (Actitis hypoleucos), kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo) a u pobřeží další místní koňadry (Parus major minor). Na zpáteční cestě jsem ještě viděl mj. vlaštovky skalní (Hirundo daurica) a další racky japonské (Larus crassirostris) a na místní říčce ledňáček říční (Alcedo atthis). Celkem vzato jsme ale nedopadli špatně, do téhle oblasti Ruska se totiž nesmí bez speciálního povolení, a kdyby nás někde kontrolovala armáda vedlo by to nejspíš k docela slušné pokutě (nebyli bychom první). Mimochodem 20 km od Zapovedniku se v dálce rýsovali kopce, které už ležely v Severní Koreji.

Krátká zastávka a stanování v Slavjance byly docela zajímavé. Na kopci nad městem se zdržovali mj. rorýsi východoasijští (Apus pacificus) a další vlaštovky skalní (Hirundo daurica), novým druhem byl samec strnada šedotemenného (Emberiza fucata). V parku ve městě pak byli dlasci robu Eophona, ale tentokrát jsem neměl dost času, abych zjistil, jestli to jsou opět dlasci škraboškoví (Eophona personata) nebo podobní dlasci východní (Eophona migratoria), kteří se v téhle části Ruska taky vyskytují. Do Vladivostoku jsme tentokrát dojeli lodí a vyrazili jsme vlakem pomalu zpátky, předtím nás ale ještě čekal Bajkal a okolí.

Část druhá – Bajkal, okolní hory a stepi

První bajkalskou zastávkou bylo město Ulan-Ude. Je to města v dost zajímavé stepní oblasti blízko mongolských hranic a místní jsou mnohem spíš Mongolové než Rusové, aspoň podle vzhledu (přesně etnicky se nazývají Burjati). S tím i souvisí fakt, že blízko města je největší ruský dacan (nejde o místní obří hlavu Lenina jak by si někdo mohl myslet – ta je totiž ve městě -, ale místní název pro buddhistický klášter). Prohlídka kláštera rozhodně stojí za to, ale až tak obří komplex to není, jde o asi 6 středně velkých budov. Ani stáří není nijak ohromné, komplex byl vybudován až ve 40. letech 20. století. Ve stepích nedaleko dacanu jsme stanovali, táhlo tudy ohromné množství jeřábů popelavých (Grus grus), ráno jsem pak vyplašil nějaké zvláštní ptáky – zhruba o velikosti a tvaru dropa malého, ale za šera a kdo ví, co to bylo. Stepní lokality jsou optimální biotop pro místní druh sysla, tj. sysla dlouhoocasého (Spermophilus undulatus) – a stejně jako naši syslové jsou i tihle dost opatrní a jinak než zdálky jsem je nenafotil.

Z Ulan-Ude jsme maršrutkou (=něco jako malý autobus nebo velká dodávka) vyrazili do Aršanu, města v podhůří Sajanských hor. Po cestě jsem viděl mj. asijské varianty káně lesní (Buteo buteo ) a luňáka hnědého (Milvus lineatus ), oba taxony se opět někdy považují za samostatné druhy, pak další sysly dlouhoocasé (Spermophilus undulatus) a kavky východní (Corvus dauuricus). A taky zvláštní stepní krajinu, předhůří hor a jako třešničku na dortu osamělý strom u silnice, na kterém byla pověšená spousta kravích lebek.

Sajanské hory jsou ohromné a tyčí se do výšky víc než 3000 metrů, současně je v nich ale minimum turistických tras. Byli jsme vlastně v jejich východní části a vyrazili jsme lesem s plánem udělat si „menší“, asi 25-kilometrový okruh s přechodem jednoho ze sedel a návratem do Aršanu terénem bez jakýchkoliv značených turistických tras. Večer ještě před začátkem výpravy jsme za šera vyplašili několik jeřábků lesních (Bonasa bonasia), ve stanu jsme pak spřádali plány jakou soutěskou hřeben Sajan překročit. Kdo ví jak, by to dopadlo, ale bohužel nám přechod zkazilo dost nepříjemné zranění (zvrtnutý kotník a přetrhané vazy) a museli jsme se vrátit, z plánované trasy jsme tak ušli jen asi 6 km lesem v podstatě po vrstevnici. Samozřejmě na nějaké pozorování nebyl čas, i když na dost hektické cestě zpátky jsem při přechodu přes jeden z potoků viděl ve výšce kroužit juvenilního orla skalního (Aquila chrysaetos) a v křoví v lese jsem pozoroval nějaký druh budníčka (Phylloscopus sp.) – na determinaci a určování ale nebyl čas. Plánovali jsme rychlý návrat, ale o víkendu nebylo žádné autobusové spojení, takže jsme rozbili stan v lese na kraji Aršanu a podnikli občas kratší výlety do okolí. Říční soutěska + nepříliš plachý burunduk (Tamias sibiricus) rozhodně stáli za to, avifauna ale byla spíš slabší – mj. ořešníci kropenatí (Nucifraga caryocytes), místní poddruhy konipase horského (Motacilla cinerea) a brhlíka lesního (Sitta europaea asiatica). Budu se opakovat, sibiřští brhlíci jsou opět některými autory považováni za samostatný druh..., moc nadšeným příznivcem tohoto dělení bez přílišného respektování podmínek vzájemné křižitelnosti (e.g. nedávné rozdělení vrány obecné na dva druhy nebo podobné rozdělení čečetky zimní) ale nejsem. Morfologicky se ale sibiřští brhlíci dost jasně liší od těch našich téměř úplnou absencí oranžového zbarvení na břiše.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zdrželi u Bajkalu, než nám měl jet vlak zpátky do Moskvy. V západní části tohoto ohromného jezera bohužel chybí místní endemický druh tuleně – tuleň bajkalský (Pusa sibirica), vyskytuje se až o několik set kilometrů dál v severovýchodní části jezera. Stan jsme rozbili v Listvjance. Kromě Bajkalského jezera a místního muzea Bajkalu byly v okolí jen ne úplně zajímavé borové lesy a na pobřeží jezera skalní útesy. Počasí už trochu připomínalo začínající podzim – nejdřív nás sice uvítaly teploty kolem 30 stupňů, ale další den spadly na asi 16 stupňů a foukal docela studený vítr. Na Bajkale nás přivítalo množství racků druhu Larus smithosonianus mongolicus (dosud nemá český název), v okolí jezera jsme pak narazili mj. na bělořita šedého (Oenanthe oenanthe) a dalšího ťuhýka hnědého (Lanius cristatus), krahujce obecného (Accipiter nisus) a bajkalský poddruh konipase bílého (Motacilla alba baicalensis) . Nejzajímavější bylo ale setkání s mladou cvrčilkou, kterou nakonec podle fotky určili nezávisle na sobě odborníci jako cvrčilku žíhanou (Locustella lanceolata). Malý ptáček nejprve seděl asi na metr vysoké zídce ... najednou se osmělil, roztáhl křídla, uletěl asi 2 metry a přistál na zemi ... na zádech. Myslel jsem si, že je po něm a přišel jsem až k němu, ale najednou do něj vjela energie, odstartoval z téhle neuvěřitelné pozice, letěl asi 4 metry a přistál opět na zádech (!). Teprve pak se trochu zvetil, postavil se na nohy, usoudil, že představení bylo nejspíš dostatečně dlouhé a normálně odletěl zpátky na zídku.

Text a fotografie: Václav John